Hanba

(N52) V honosném sídle spojeném se svitem pouze nákladním výtahem se třem zhanobeným sestrám narodí syn Omar Chajjám Šakíl. Když se konečné odpoutá od trojjediného lůna, vyjde z domu jako dychtivý voajér všech metamorfóz hanby, před níž ho jeho matky chtély uchránit. Tím světem venku je Pákistán, zemé odkrojená pro muslimy z téla Indie, a pro lidi v ném je hanba synonymem smrti. Román je fiktivní rodinnou ságou dvou národních hrdinů Razy Hajdara, v mnohém připomínajícího Zíaula Haka, a Iskandara Harappy, jehož reálným předobrazem byl Zulfikar Alí Bhutto, kterého dal prezident Zía pověsit. Zároveň je však i orientální pohádkou, ornamentální fantasmagorií, politickým pamfletem i osobním vyznáním poangličtělého Inda, jemuž odstup exilu umožňuje vypořádat se s vlastními kořeny. Ve střídání stylů i vypravěčských poloh se dějiny stávají pohádkou a pohádka skutečností, skutečnost je obalována legendou, která jí prorůstá, a jediným, co zůstává reálné, je magnetické pole mezi dvěma morálními póly: hanbou a bezostyšností. Autorská jasnozřivost, jež nechala jednoho z hrdinů zemřít z pomsty rituální smrtí kdesi mezi nebem a zemí a předpověděla tak nejen místem činu, ale snad i motivací atentát na Zíaula Haka, však zřejmě těžko mohla tušit, že rozpoutané zlo, v apokalyptickém obraze vykreslené na konci románu, prorazí deskami knihy a stane se reálným ohrožením autora samého. - (Rushdie Salman)